ZÁCHRANNÁ STANICE

Léto je spolu s pozdním jarem dobou, kdy ptáci vyvádějí mláďata doslova ve velkém. Záchranné stanice jsou ptáčaty nejrůznějších druhů doslova přecpané, přičemž víc než polovina je sem přinesena zbytečně a naopak velká část těch, která pomoc opravdu potřebují, se jí naopak nedočká. Může za to několik mýtů po generace znovu a znovu opakovaných a v pravdě zabijáckých. Pokusím se vyvrátit tři nejrozšířenější.Mýtus prvý - na ptáčata se nesmí sahat, rodiče by je opustili. NESMYSL!!! Sahat se nesmí na mláďata savců a to ještě jen na ta, která matka ponechává bez dozoru volně v krajině, tedy na zajíčky, srnčata, kolouchy a malé daňky. Když se k nim totiž matka vrátí, identifikuje je právě podle pachu. Naproti tomu ptáci nemají čich o nic lepší než my a k poznávání potomků jej nepoužívají. Řídí se buď sluchem (to se týká zejména ptáků, kteří hnízdí v početných koloniích, kde musejí svého potomka najít mezi stovkami jiných - např. tučňáků, nebo ptáků, jejichž mláďata od vylíhnutí následují matku a na hnízdě nezůstávají - kurovitých, kachen, hus a jim podobných) nebo prostě instinktem, který jim velí pečovat o to, co je v jejich hnízdě (to se týká zejména pěvců, papoušků, dravců, sov, datlovitých ptáků, ledňáčků, čápů a mnoha jiných). Z toho tedy vyplývá, že uchopit ptáče do ruky a třeba je vrátit do hnízda ve chvíli, kdy svou neopatrností vypadlo ven, je ten nejsprávnější postup. Ornitologové dokonce bez následků ptáčata z hnízd vyjímají, kroužkují je a zase je tam vracejí a nic špatného se neděje. Pokud postupují správně, rodiče ptáčat je pouze sledují, sice se bojí a někdy křičí a pokoušejí se útočit, ale jakmile mají své potomky zpět, rychle se uklidní a pokračují v péči o ně. Proto se ochranáři uchylují ještě k jedné věci - osiřelá či v zajetí narozená mláďata přidávají do hnízd stejného druhu v přírodě. Dělá se to často u vzácných druhů, aby cenné mládě vychovali divocí ptáci a ono nebylo vázáno na člověka. U nás se takto do přírody dostaly desítky sov pálených, sokolů stěhovavých či čápů. Závěr - vypadlé ptáče vezměte a dejte zpět "domů"!Mýtus druhý - matka si mládě odnese zpět do hnízda. NESMYSL!!! Pták není pes, svá mláďata nepřenáší. Nemá ani jak - zobák je příliš slabý na nesení tak velké zátěže. A dravčí či soví pařáty, které jsou sice dost svalnaté a uzpůsobené ke zdvihání a nošení břemen, jsou vyzbrojeny dlouhými a ostrými drápy, takže mládě by nemělo šanci takový transport přežít. Ptačí mládě má pouze jedinou možnost, jak se přemístit - vlastními silami. Pokud jde o druh, který sleduje matku od vylíhnutí (tedy kurovití, kachnovití, potápky, chřástali), spoléhá se mládě na vlastní nohy. I zde záleží na něm samotném, aby udrželo s matkou kontakt. Ztratí-li se, většinou je to definitivní. Pro jednotlivé opozdilce se rodina nevrací, pokud nejde řádově o pár metrů vzdálenosti. Mládě na sebe musí upozornit pípáním a stát na volném prostranství, aby bylo dobře vidět. Matka obvykle čeká a ozývá se, aby ji opozdilec mohl dostihnout. Opakované zatoulání končívá fatálně a není divu - mezi těmito ztracenci totiž může být řada ptáčat oslabených, nemocných či se smyslovými vadami (např. hluchých). Příroda tyto jedince eliminuje. Jedinou výjimkou, kdy rodiče mláďata nějak transportují, je u vodních ptáků moment, kdy na vodě si unavené mládě vyleze na záda vedle plujícího rodiče (známé je to u labutí a třeba i potápek). A pokud jde o mládě setrvávající po vylíhnutí v hnízdě, kde o ně rodiče pečují, to se dostane ven až poté, kdy mu zesílí křídla a nohy a doroste peří, takže se může samo pohybovat. Pokud je jeho vývoj vadný, po uplynutí příslušné doby růstu pro ten který druh dané (tedy třeba u kosů 15 - 16 dní), o ně rodiče přestanou pečovat a opustí ho, i když stále zůstává v hnízdě. Luxus péče o nemocného či zmrzačeného jedince si divoká zvířata dovolit nemohou - trpěla by jejich zdravá mláďata i oni sami. Na tento mýtus navazuje i tvrzení, že vypadlé mládě rodiče krmí mimo hnízdo. Obvykle párkrát ano, ale jen do večera. Nesmí také ležet příliš daleko od hnízda či na rušném místě. V noci však zůstane v každém případě opuštěno a do rána hyne prochladnutím či jako potrava predátorů. Výjimku tvoří mláďata vypadlá z hnízda těsně před tím, než by normálně vylétla, tedy 1 - 2 dny předem. Ta často rodiče dokrmí i mimo hnízdo a laik je ani od normálně vylétlých nerozezná.Mýtus třetí - ptáčata se učí létat. Čeština používá toto slovní spojení jako "terminus technicus" a lidé si díky tomu představují, že ptačí mláďata nejprve úplně dorostou, vylezou z hnízda a rodiče je pak učí letu podobně, jako tělocvikář ve škole učí žáky výmyk na hrazdě. NESMYSL!!! Let je nejpřirozenější ptačí pohyb (proto je tak surový zákrok, jímž chovatelé doživotně ptákům let znemožňují odstraněním třetiny křídla včetně kostí, svalů a nervů) a je ptákům vrozen. Jakmile má mládě dost vyvinuté svaly, oběhový a dýchací systém, zvápenatělou kostru a dorostlé peří, automaticky začíná létat. Zprvu je neobratné a musí si cvičit odhad své polohy v prostoru (rogalisté a paraglidisté vědí, o čem mluvím), učí se regulovat svou rychlost při přistávání a dosedání třeba na větev, ale vlastní let zvládá hned jak je ho fyzicky schopno. Ptáci hnízdící v dutinách a norách (datli, sýkorky, ledňáčci, ale i papoušci a rorýsi) vzlétnou dřív, než se dotknou nohou země či stromu. Vlezou do otvoru dutiny, vykloní se ven, odrazí se - a letí. Řada ptáčat ale opouští hnízdo dřív, než jsou plně vyspělá a dorostlá. Platí to zejména pro sovy - ty se z obvykle malého hnízda v dutině stromu či skalní puklině rozlezou ještě jako chlupaté koule. Musejí - jejich peří má zvláštní strukturu a snadno se poškodí, takže je lepší, když jim roste v bezpečí na větvích, kde se o ně neotírají sourozenci a kolem nich se nevrší hnijící zbytky krmiva plné červů a hmyzu. Jedině tak jim vyroste peří kvalitní a zdravé. Rodiče je samozřejmě krmí mimo hnízdo. Brzy vyletují i mláďata pěvců hnízdících v křovinách - kosi, drozdi, straky, pěnkavy, pěnice, červenky a další. Plné hnízdo ptáčat je spíš ohroženo predátory než jednotliví jedinci krčící se v keři či vysoké trávě, navíc v hnízdě není dost místa na to, aby ptáčatům dlouhá pera křídel a ocasu vyrostla nepoškozená. Rodiče dbají na to, aby ještě nelétající omladina seděla v bezpečí a také dál své potomky krmí a chrání. Lidé je v tomto věku zbytečně často chytají a nosí do záchranných stanic. Není důvod - kosí pár dokáže někdy zahnat i útočící kočku. Každopádně v tomto věku staří ptáci učí mladé celé řadě dovedností nutných pro přežití, což jim lidé nahradit nemohou. A jak že se takové sice vylétlé, ale ještě vlastně nelétající ptáče pozná od vypadlého? Jednoduše - umí ovládat svaly prstů na nohou a koordinovat pohyby nohou. Tedy dovede popoběhnout, poskočit, udrží se na větvičce či na prstu. Mládě vypadlé z hnízda to nedovede, nožky ještě plně neovládá. Většinou tedy jen sedí jako pecka na zemi a nedělá vůbec nic, maximálně otevírá zobák.Co z předchozího textu vyplývá? Jednoduše - vypadlé holátko ihned vezměte a buď vraťte do hnízda (pokud ho najdete a jsou tam jeho sourozenci, ne tedy do jakéhokoli prázdného hnízda v okolí!!!), nebo předejte do záchranné stanice. Nečekejte na žádný návrat rodičů! Na sluncem rozpáleném chodníku či naopak ve zmoklé trávě ptáče rychle ztrácí síly. Jednotlivé zatoulané kachňátko, labuťátko či kuře odneste k jeho rodině, víte-li o ní, či opět do záchranné stanice. NELZE čekat "do zítřka". Ptačí mládě umírá hladem a vyčerpáním už po pár hodinách bez potravy a také rychle ztrácí tělesnou teplotu. I když je venku teplo, prochladne - jeho tělesná teplota je přes 40 stupňů! Naopak v trávě poskakujících kosáčků, drozdíků či červenek s kratičkými ocásky, huňatých soviček na větvi stromu nebo stráčat v keři si nevšímejte. Maximálně odneste ptáče, které pobíhá po ulici nebo na dětském hřišti a pusťte ho do keře či trávy poblíž - ne dál než tak 5 - 6 metrů! NIKDY neodnášejte taková ptáčata v dobrém úmyslu třeba do vzdáleného lesa, parku nebo zahrady! Bez péče rodičů by tam zahynula hlady! Sovičku spadlou na zem po bouřce a větru posaďte zpět na strom (není-li zraněná!), již opeřenou mladou poštolku nebo holoubě na parapet nebo střechu aspoň na úrovni 2. patra domu. Pak bude vaše pomoc opravdu účinná a správná. Máte-li pochybnosti, volejte odborníky v záchranné stanici. Ale ihned, ne až "v pondělí ráno"!