V souvislosti s různými nečekanými událostmi, např. extrémními výkyvy počasí, aktivitami lidí apod., se často objevuje požadavek milovníků zvířat na provedení nějakého zásahu do života volně žijících živočichů. Většinou je to myšleno dobře. Lidé žádají třeba odchycení ptačích mláďat ze zahrad, kde se pohybují kočky, protože je "určitě sežerou", a jejich převezení do záchranné stanice. Nebo vybrání mláďat z hnízda po úhynu jednoho z rodičů. Nebo sbírání ježků ve městech a jejich odvoz "do lesa", odchyt srnek z okrajů měst atd., atd. Někdy jsou podobné zásahy nutné - třeba v případě stavebních a rekonstrukčních pracích na budovách, které ohrožují kolonie netopýrů. Tehdy skutečně nastoupí ochránci přírody a odborně kolonii přestěhují. Stejně tak zasahují při těžbě dřeva, která ohrozí netopýry v dutině stromu, nebo při úpravě vodní nádrže, kdy jsou ohroženi žabí pulci, raci či škeble. Vždy ale jde o činnost předem povolenou orgánem státní ochrany přírody a provedenou za předem daných podmínek odborníky. To vše upraveno tak, aby stres a změna prostředí co nejméně ovlivnily příslušná zvířata.
Jiné je to v případě, kdy milovníci zvířat žádají umístění mláďat do záchranné stanice, či jejich přestěhování jinam kvůli možnému ohrožení kočkami, psy, dětmi nebo auty. Zákon nic takového nedovoluje! Zvlášť v případě volně žijících ptáků je přísný. V celé Evropské unii platí tzv. ptačí směrnice, která chrání všechny druhy ptáků kromě městských holubů a zakazuje jejich odchyt, zabíjení a jakékoli rušení jejich přirozeného života. Výjimku mají pouze myslivci pro druhy tzv. myslivecky obhospodařované, tedy třeba bažanty, koroptve, divoké kachny a jiné. A i zde je možné lovit ptáky jen třeba pár dnů v roce a rozhodně mimo dobu hnízdění. Vzato do důsledků - na štíru s touto směrnicí je např. i zimní přikrmování ptáků... V době hladovění je nicméně tolerováno jako dávná zvyklost, ale letní krmení labutí a dalších vodních ptáků vás např. v Berlíně "přijde" až
na tisíc euro... A stejně jako ptáci sami jsou nedotknutelná i jejich hnízda. Pokud je nutná nějaká úprava, tedy třeba zmenšení obřího čapího hnízda či jeho zpevnění a zabezpečení před pádem, opět ji musí provést určení odborníci po souhlasu příslušného orgánu státní ochrany přírody.
Odchytávání mláďat "aby se zachránila" přináší téměř vždy víc škody než užitku. Lidé mají sklon myslet za zvířata a ačkoli by se nikdy neodvážili radit svému automechanikovi, jak jim má seřídit brzdy, či chirurgovi, jak jim má operovat kýlu, bezpečně "vědí", že hnízdo na tomhle keři je úplně špatné a mláďata sežerou kočky. Ptáci si místo k hnízdění volí velmi pečlivě a na základě dobrých místních znalostí. Zohledňují druh dřeviny či typ zdiva, převládající směr větru, zakrytí před sluncem, výskyt a druhové složení predátorů a spoustu dalších věcí, o nichž nemáme vůbec tušení. Proč třeba sýkorky pohrdnou vyvěšenou budkou na ztepilé bříze a usadí se v rezaté poštovní schránce? Proč divoká kachna snese vejce na kominické lávce na střeše školní jídelny 8m nad zemí? Proč rehkové obsadí díru po vypadlé cihle v rušné truhlářské dílně přímo nad hoblovačkou? Určitě ne proto, že by byli hloupí! Pokud máme v blízkosti svého domova či pracoviště ptačí hnízdo, měli bychom se omezit na jediné - se zájmem pozorovat a chovat se ohleduplně. Pomáhat jakkoli jinak lze jen v těchto případech: - mládě vypadne z hnízda. Prokazatelně vypadlé mládě, tedy buď ještě holé či s peřím teprve rostoucím, ležící na zemi jak pecka, pomoc potřebuje. Nejlépe popadnout a vrátit zpět. Ptáci se neřídí čichem, lidský dotek a pach jim tedy nevadí. Sami ptáče zpět nedopraví, to nedovedou, a na zemi ho většinou ani nekrmí. Ovšem pozor - pokud se ptáče ocitne venku z hnízda opět, už ho tam nevracejte, ale kontaktujte záchrannou stanici a předejte ho tam. Ptačí rodiče se totiž zbavují málo životaschopných a slabých mláďat a z hnízda je jednoduše vyhazují.- hnízdo je vyplaveno deštěm či shozeno vichřicí nebo lidskou činností. Buď můžete ptáčata vzít a v něčem vhodném (malý proutěný košík, kameninová miska, dřevěný truhlík,...) umístit na stejné místo, jako byl jejich původní domov (čili do stejné výšky a ne dál než cca 1 - 2 metry), nebo, není-li to možné, odvezte je do záchranné stanice. Rodiče mají na hnízdo silnou vazbu a ze své zkušenosti vím, že přijmou i hodně bizarní náhražku domova. V Řevnicích jsme takto zařídili umístění mladých jiřiček do krabice od bot připevněné na místo původního spadlého hnízda na zeď domu, rodiče je bez potíží dokrmili a vyvedli - rodiče prokazatelně zahynuli. Pozor - oba rodiče! U většiny ptáků zvládne dokrmení ptáčat i jeden z rodičů. Třeba u pěvců, čápů, volavek či datlů. Problém může nastat u dravců, pokud zahyne matka a mláďata jsou mladší než asi 10 - 14 dní. Tehdy totiž existuje dělba práce - samec loví a nosí kořist na vyvýšené místo poblíž hnízda, samice ji tam přebírá, porcuje a krmí mláďata. Starší mláďata už dovedou úlovky roztrhat a sežrat sama, ale ta malá bez matky (a nemusí zrovna zahynout, stačí. když se zraní a léčí se v lidské péči) umírají brzy hlady. Otec krmit neumí...Pokud dojde k částečnému osiření mláďat, lze zbylého rodiče dokrmovat vhodnou potravou, tedy třeba živým hmyzem, který lákáme do blízkosti hnízda (mouchy na kazící se maso a sýr, motýly na sladkou šťávu, sarančata na neposekanou trávu a byliny v zahradě), zabitými celými zvířaty (dle druhu ptáka rybkami, laboratorními hlodavci, jednodenními kuřátky apod.) či obilím (to podáváme holubům a hrdličkám). Jakmile mláďata vylétnou z hnízda, s krmením přestaneme, aby se ptáčata naučila živit se přirozeně, nikoli žebrat u lidí. Pokud zahynou oba rodiče, kontaktujte záchrannou stanici. Odborníci někdy volí místo přenosu mláďat do svého zařízení jejich dokrmování přímo na hnízdě, nebo, jsou-li mláďata hodně malá, podloží je po jednom do jiných hnízd stejného druhu. Důležité je, aby ptáci vyrostli v přírodě, pokud možno bez kontaktu s člověkem. Lidská péče jim vstup do života značně komplikuje. Člověk je nikdy nedokáže naučit to, co je učí průběžně rodiče - kde hledat potravu a jakou, kde a jak se ukrýt před deštěm, vichrem či slunečním úpalem (různé druhy dřevin poskytují různý druh úkrytu) a co všechno jsou přirození predátoři v místě a jak se před nimi chránit. Mládě vypuštěné z voliéry v záchranné stanici je v pozici mladého člověka, který od dětství žil v dětském domově. Vše musí pracně objevovat samo a něco se prostě naučit nestihne. Odchov v zajetí, byť odborně vedený, významně snižuje šanci na další přežití v přírodě!Závěrem malé upozornění: příroda není zoo. V národních parcích i před očima návštěvníků umírají osiřelé antilopky, lvíčata, tygřata a další mláďata hlady či je loví šelmy a dravci. U některých druhů malých ptáků a savců jen 15% mláďat dospěje a dosáhne věku, kdy se mohou sama rozmnožovat. U žab je to ještě méně - jen každé třísté vajíčko se stane dospělou žábou. Zbytek bude potravou predátorů a mrchožroutů. Na druhou stranu je nutné, aby umíraly ryby, myši a žáby, pokud má vyrůst a dospět čáp. Musí zahynout určitý počet kopytníků a hlodavců, aby přežil rys, vlk či orel. Moderní veterinární medicína snížila úhyny dobytka na alpských pastvinách - a málem vymřel majestátní mrchožravý dravec orlosup bradatý. Vše souvisí se vším, vše je provázáno. A my dodnes neznáme všechna pouta. Proto se dívejte a kochejte, ale nečekejte ošetřovatele s kbelíkem krmiva a koštětem na hnůj.